Pronajímatel se s nájemcem může dohodnout, že nájemce zpravidla na počátku nájemního vztahu složí pronajímateli peněžitou jistotu (známá také pod pojmem kauce). Je to určitý prostředek ochrany pronajímatele, ovšem ten jej nesmí použít libovolně.
Výše této kauce nesmí být vyšší než šestinásobek měsíčního nájemného.
Jistota se při skončení nájmu vrací nájemci, přičemž nájemci náleží také úroky z jistoty, pokud není dohodnuto jinak, alespoň v zákonné výši. Zákonný úrok z jistoty se má na mysli zřejmě ten upravený § 1802 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů), který stanoví: „Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.“
Právní předpis, který stanoví úroky, není, pak tedy platí možnost druhá, že se platí úroky obvyklé, které poskytují banky v době uzavření nájemní smlouvy. Lze si ovšem v nájemní smlouvě dohodnout úroky jiné, ale zřejmě je nelze úplně vyloučit.
Na co smí pronajímatel jistotu použít? Zpravidla při skončení nájmu, lze kauci využít na dlužné nájemné a na škody, které vznikly na předmětu nájmu. Pokud by pronajímatel nevracel nájemci po skončení nájmu celou částku, měl by přesně vyčíslit, na co ji použil a případný zbytek vrátit nájemci.
A co o jistotě stanoví občanský zákoník? Ten jistotu upravuje v § 2254 následovně:
(1) Ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu, nesmí být jistota vyšší než šestinásobek měsíčního nájemného.
(2) Při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.